Foto: Radka Konečná/lemur.mu

V Noci se děly věci

Radka Konečná Názory, Univerzita

Páteční večer patřil všem nadšencům pro vědu. Masarykova univerzita otevřela své brány během Noci vědců na pěti fakultách, aby každý mohl probudit své dlouho potlačované vědecké já. A když ne navždy, tak aspoň na tu jednu noc.

Protože je můj studijní obor čistě humanitního rázu, a já věřím, že každý humanitně zaměřený student má v sobě svého malého vědce, rozhodla jsem se potěšit svou malou chemičku vstupem do „země zaslíbené“ – Univerzitního kampusu. Tam se z pátku na sobotu konala Noc vědců. Kromě kampusu byla stanoviště Noci vědců také na Filozofické fakultě (Vědecká humanitní zóna), Fakultě informatiky (Vědecká ekonomicko–technologická zóna), Přírodovědecké fakultě a v Mendelově muzeu.

Studenti připravili pro návštěvníky Noci vědců program i v budově kampusu. Foto: Radka Konečná/lemur.mu

S mírnými stahy v břišním svalstvu jsem nervózně vešla do vstupní haly kampusu a v hlavě mi běhaly všechny ty děsivé vzpomínky na chemikářku ze střední školy. První dveře, do kterých jsem se odvážila vstoupit, nesly nápis „Chemie v pohybu aneb pohyb v chemii“. Slečna, zřejmě studentka, se zrovna ptala obecenstva, co je pentahydrát síranu měďnatého. „Skalice modrá,“ vykřikla jsem, až jsem se lekla, jak rychlé mám pořád reflexy. Pokus, který demonstrovala, byl nakonec velmi pěkný a jednoduchý. Chemikova zahrádka vykvetla velmi rychle a s ní se obnovila i moje psychická rovnováha.

Pokračovala jsem do prostoru CEITEC – Středoevropského technologického institutu Brno, kde jsem se zúčastnila exkurze „Projděte buňkou jako chřipkový vir“. Zjistila jsem, že jako vir bych selhala již u kopírování genetické informace, a tak jsem zbytek buňky prošla jen jako pozorovatel. Nicméně jsem pochopila, proč každý rok dostanu chřipku. Viry se neustále mutují a člověk se tak pokaždé setká s jiným druhem, proti kterému ještě není imunní. Netuším, jak to ti vědci udělali, ani jestli to byl záměr, ale jako suvenýr jsem si z chřipkové přednášky odnesla pořádnou chřipku.

Odnesla jsem si svůj vzorek DNA

U nejbližšího stánku zrovna nějaký pán zuřivě mačkal pipetu a nebyl schopný nabrat tekutinu. V duchu jsem se usmála a vzpomínala na útrapy laboratorních cvičení na gymnáziu. Vtom mne z mého snění probrala slečna v bílém plášti. „Nechcete si také oddělit a odnést svou DNA?“ Nevěděla jsem, jak toho chce přesně dosáhnout, ale nechtěla jsem působit hloupě, a tak jsem nonšalantně vyjádřila svůj souhlas. Celý proces trval asi čtyři minuty a byl jednodušší, než jsem si myslela. DNA mi slečna vzala výplachem z úst, něco se k tomu nakapalo a pak už si to stačilo jen šikovně nabrat pipetou a bylo to. Spokojeně jsem odcházela tisknouc v ruce ampulku se vzorkem.

Poslední zastávku ve vědeckém prostředí jsem si udělala u stanoviště s názvem „S PETkou kolem zeměkoule“. Jak název napovídá, jednalo se o téma zaměřené na PET láhve. Mimo jiné nám bylo vysvětleno, jak správně třídit odpad. Již nemusím každý plastový obal od jogurtu vymývat, neboť na tuto práci existují speciální mycí linky, a že jen deset procent recyklovaného plastového materiálu lze použít pro výrobu nových PET lahví. Lahve z recyklovaného materiálu poznáme podle toho, že jsou tmavé a matné. Pro kreativní děti a dospělé s dětskou duší tam také byla malá dílnička, kde si mohli z plastových lahví vyrobit různé dekorace a dát tak opotřebovaným lahvím nový význam.

Z kampusu jsem odcházela naprosto nadšená a přehlcená novými informacemi. Po cestě jsem ještě v proskleném atriu zahlédla pokusy s ohněm, nicméně tak odvážná, abych se přiblížila, jsem bohužel nebyla. A jako bonus jsem si doma na poličku vystavila zkumavku se svým vlastnoručně získaným DNA.

Radka Konečná