Jakub Szantó na Blízkém východě

V arabštině je Brno synonymem pro pistoli, říká Jakub Szántó

Zuzana Zavadilová Slider, Studentský život

Jakub Szántó působil pět let jako zahraniční zpravodaj České televize na Blízkém východě a letos získal prestižní cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2017. Minulý týden mu vyšla kniha Za oponou války, zpravodajem nejen na Blízkém východě, ve které popisuje své zkušenosti válečného reportéra. O své práci přednášel na Fakultě sociálních studií v Brně.

Jaké to je za oponou války?

Jiné než si člověk představuje. Poznal jsem válečný konflikt jen v oblastech Blízkého východu, severní Afriky a v postsovětském prostoru. Jinde se to dost možná liší. Ale v zásadě to, čemu se říká válečné zpravodajství, je z 95 % neskutečně náročná, nepohodlná a špinavá práce.

Takže se práce válečného reportéra idealizuje?

Ano, ono to působí tak, že se ráno probudíme, nasedneme do džípu, dojedeme na frontu, natočíme divoké obrázky jako z filmu, vrátíme se, pošleme to a jdeme večer do baru na pivo. Tak to ale není, v Iráku nebo Sýrii se pohybujeme v poušti nebo polopoušti, která je šeredná. V náročných podmínkách jezdíme přes kontrolní stanoviště – tzv. checkpointy, kde sedí pologramotný voják, který je pánem situace, protože má zbraň. Na jeho vůli závisí, jestli budeme pokračovat dál, nebo ne.

A pokud vás pustí?

Tak se musíme dostat na místo, kde se děje něco důležitého. Pak zpracováváme reportáž, na zemi nahráváme z kamery do počítače záběry. Na klíně sestříháváme reportáž v prachu a ve špíně.

Jak posíláte reportáže do televize?

To nastává nervák. Mobilní sítě, tak jak je známe v Evropě, tam nejsou. Nebývá elektrika, Wi-Fi je jen vzdálený sen. Takže kouzlíme a modlíme se. Jednou jsme dvouminutovou reportáž posílali z americké základny v Iráku 9 hodin a 15 minut. Když bylo nahrávání z 93 % hotové, tak to spadlo a začali jsme znovu.

V knize píšete o tom, jak se vám ruský voják směje za to, že by vaší neprůstřelnou vestou proletěla i devítimilimetrová kulka. Jaké vybavení vyfasuje válečný reportér?

To bylo ještě za Novu v roce 2002. Od té doby jsme se posunuli, Česká televize je, co se týče vybavení, péče a dramaturgie na světové úrovni. Do terénu bereme neprůstřelné vesty, přilby nejvyšší ochrany, speciální bojovou lékárničku, která obsahuje třeba škrtidla na utrženou ruku nebo nohu a náplasti na prostřelenou plíci.

Jak člověk získává kontakty v prostředí Blízkého východu?

Stejně jako kdekoliv jinde. Klíčoví jsou, jak jim říkám, rozbočovači – lidé, kteří znají další lidi. Na Blízkém východě to často bývá tak, že se nestačí k někomu dostat, ale musíte si získat jeho důvěru, až potom vás seznámí s dalšími lidmi.

Jakým způsobem si jejich důvěru získáváte?

Snažím se být svůj a nelžu, i když jsou momenty, kdy neříkám kompletně všechno.

Liší se vnímání role novináře napříč zeměmi na Blízkém východě?

V Izraeli je to stejné jako u nás. Novináři jsou v rámci demokratických pravidel vnímáni jako nezbytní a pro řadu bezpečnostních složek představují nutné zlo. V arabském světě je idea nezávislé novinařiny zatím stále nová a pro řadu lidí velmi podezřelá. Obdivovaná Al Džazíra není v pravém slova smyslu svobodné médium, zřizuje ji stát, tedy rodina emíra z rodu al-Thání. Je podřízena dohledu ministerstvu informatiky a svým způsobem je součástí zahraniční politiky Kataru. V letech americké okupace Iráku byla značně protiamerická, dávala prostor vzkazům a projevům lídrů irácké pobočky Al Káidy. Z ní později, mimochodem, vzešel Islámský stát.

Jakub Szántó. Foto: Zuzana Zavadilová / Lemur

Co více nabízí zahraniční zpravodaj než třeba informační agentury typu Reuters?

Reuters nebo jiné agentury jsou nadnárodní organizace, které často zaměstnávají místní lidi. Dají vám obecnou věc, základní informace, ale ne pohled, který kontinuálně poskytuje zahraniční zpravodaj. Konkrétní člověk s novinářskou vášní a vysokým pracovním nasazením poskytne mnohem hlubší kontext i hloubku. A také možnost kontinuálního pochopení toho, co se v daném regionu děje. Proto považuji zahraniční zpravodajství u médií veřejnoprávní služby za klíčové. Je ostuda, že zahraniční zpravodajství není mezi prioritami také soukromých médií. Srovnatelně velké Rakousko má zpravodaje všude po světě. Majitelé deníků a soukromých televizí se u nás soustředí na jiná témata, ale podle mě je to špatně. Češi nejsou balíci, kteří se zajímají jen o to, kolik stojí rohlík, ale zajímají se o svět jako kdokoliv jiný.

Ondřej Neff v předmluvě vaší knihy uvádí, že až nastoupí na vaši pozici aktivističtí novináři, budeme ztracení. Jaký názor máte na objektivitu?

Objektivita dle mého názoru není v lidských silách, jedině Bůh je schopný objektivity. Hledám neutralitu a nestrannost, ve zpravodajství názory nemají co dělat. Klasická anglosaská žurnalistická teorie dokonce uvádí, že by novinář ani neměl pomáhat. S tím nesouhlasím, mnohokrát jsem dítěti dal jídlo, někomu vodu, nabídl slovo účasti nebo radu, kudy se dá bezpečně projít.

Jak si udržujete odstup v oblasti Blízkého východu, u kterého to svádí k tomu si vybrat jednu stranu?

Podle mě je to ve skutečnosti mnohem jednodušší. Mé gros je být člověk. V Evropě je složitější potlačit své politické nebo společenské názory, protože tam se dnes objevuje 500 odstínů šedi. Na Blízkém východě vás situace konfrontuje s věcmi, které jsou zkrátka dané. Když skupina z Hamásu (palestinské radikální hnutí – pozn. redakce) unese tři náctileté kluky, aby je vyměnili za své bratrance, kteří jsou v izraelském vězení, ale potom je zastřelí, protože jeden z těch židovských chlapců se pokoušel zavolat o pomoc, tak je to lidsky jasné. Když se o pár týdnů později stala podobná situace obráceně a tři židovští teroristé unesli šestnáctiletého Palestince, ubili ho skoro k smrti, polili benzínem a ještě zaživa upálili, je to zatraceně špatně. Pokud ode mě někdo čeká, že budu říkat pouze: Palestina rovná se teror nebo Izrael rovná se okupanti, pak je omezený.

Měla vaše národnost někdy v práci vliv?

Velmi často, být Čech je výhoda. U amerického pasu tomu tak vždy není, o Francii nebo Německu se ví a v těch oblastech hrají nějakou roli a ta nemusí být vždy vnímána pozitivně. My jsme malí, vždy jsme se kamarádili se všemi a naše zbraně znají všude. V arabštině je Brno synonymem pro pistoli, naše zbrojovky prodaly neskutečné množství zbraní a munice do arabského světa. A zase v hebrejštině bývalo slovo čechit synonymem pro pušku. Československo v minulosti prodalo zbraně Izraeli, stejně tak se naše letadla stala základem izraelského letectva a tam to všichni vědí.

Vyčítal jste si někdy, že se kvůli vaší práci musela rodina přestěhovat?

Nikdy, vždy jsme to s ženou chtěli a byla to skvělá zkušenost. Líbil se nám Izrael, Jordánsko, Palestina, Egypt a máme tam spoustu přátel. Naši dva kluci se naučili hebrejsky a arabsky, a hlavně vyrůstali ve formativním věku na místě, kde nesmyslné spory, jestli má být dítě tmavé, nebo světlé, jestli se má modlit, nebo ne, nebyly téma. Nejlepší kamarád našeho staršího syna byl palestinský muslim, druhý palestinský křesťan. Do školy chodili s židovskými, ruskými nebo indickými dětmi. Vždy jsem si ale vyčítal to, co svou prací dělám rodině. Mám tendenci být splašený, hned někam vyrážím, pro moji ženu to pak znamená všechno kompletně překopat a kluci mě nevidí.

Co byste poradil studentovi, který by chtěl pracovat jako zahraniční zpravodaj?

Rozhodně se nebát posouvat dál své nápady. Spolupracovat s univerzitními médii nebo psát do lokálních novin. Práce novináře není sedět, ale být na místech, kde se něco děje. Kromě té občasné drzé zvědavosti, by se měl i neustále vzdělávat. Minimálně ve své specializaci. Ať už se jedná o ekonomiku, politiku, sport nebo Blízký východ. Člověk musí mít rozhled, aby mu v momentě, kdy se něco děje, věci zapadly do sebe. Bez toho to nejde dělat.

Kdo je Jakub Szántó?
PhDr. Jakub Szántó vystudoval moderní dějiny na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1999-2006 působil v zahraničním zpravodajství televize Nova a od roku 2006 pracuje v České televizi. Od července 2013 do letošního léta byl stálým zahraničním zpravodajem České televize na Blízkém východě. V současnosti je členem zahraniční redakce České televize a moderátorem pořadu Horizont ČT24. Letos mu byla také udělena Cena Ferdinanda Peroutky za rok 2017. Je ženatý s novinářkou Lenkou Szántó, s níž má dva syny.