Markéta Štěpáníková vede právnické divadlo už třetím rokem. Foto: Zuzana Zavadilová / Lemur

Studenti práv v prosinci zinscenují proces s Miladou Horákovou

Zuzana Zavadilová Univerzita

Markéta Štěpáníková je nejen odbornou asistentkou na Katedře právní teorie na Právnické fakultě, ale také vede divadelní společnost, která už rok připravuje inscenaci o Miladě Horákové. Premiéra hry s názvem Milada bude prvního prosince v Buranteatru.

Proč právě Milada Horáková?

Především proto, že je to jeden nejsilnějších právních případů a součást naší právní historie. Po předchozí klasické hře, kterou jsme jen upravovali, jsme si ale chtěli také vyzkoušet vytvořit autorskou hru. Tento příběh má obrovský dramatický potenciál a zapadá nám tím do dramaturgického plánu.

Má se jednat o polodokumentární inscenaci, co si pod tím divák může představit?

Na jedné konferenci jsem narazila na formu verbatim divadla, což je verze polodokumentárního divadla. Využívá i ztvárňování soudních jednání a procesů, ale může se jednat o jakoukoliv událost. Při vytváření hry si člověk nesmí nic vymyslet. Všechno musí být originální promluvy. V našem případě jsou to věci zaznamenané ve stenoprotokolech nebo citace ze soudních rozhodnutí. Vystupuje tam ale třeba vypravěč, který objasňuje některé historické konotace, které by divákovi nemusely být jasné.

Nemají herci problém s původními texty?

Rozhodně mají, naší výhodou ale je, že nás netlačí čas. Nejsme finančně závislí na vstupném, letos jsme totiž dostali grant rektorátu z fondu rozvoje Masarykovy univerzity. Na přípravě hry pracujeme už přes rok a díky tomu, že je to předmět, se v rozvrhu vždy najde místo a můžeme zkoušet na univerzitě. V jarním semestru tak na právnické fakultě funguje předmět, který se jmenuje Verbatim divadlo. Zapojit se ale můžou i studenti z jiných fakult. Na této hře se podílelo kolem patnácti lidí, do budoucna bychom ale byli rádi, kdyby se přidal zejména někdo, kdo už má zkušenosti s technickými stránkami divadla.

Jak vlastně začala fungovat vaše divadelní společnost?

Fakultní divadelní společnost vznikla jako součást spolku, který zde založil ještě tehdejší doktorand Vlastimil Vitoul. V tě době jsem na Filosofické fakultě studovala i teorii divadla. Vždy jsem ho chtěla i tvořit, nejen zkoumat jeho teoretickou stránku. Když vznikal Fakultní akademický klub, dostala jsem nabídku vést divadelní spolek. Po mém návratu z Erasmu jsme začali s divadlem. Původní nápad byl představovat právo v divadelní formě. Zkoušíme, co jde. Nejdříve jsme hráli klasickou hru Návštěva staré dámy, ze které jsme se snažili vytáhnout právní sdělení a poté právní povídky, které diváci mohli vidět na Noci vědců. Teď nás čeká druhá velká premiéra.

Hra Milada bude mít premiéru 1. prosince v Buranteatru.

Milada Horáková se v anketě Právník století v Lidových novinách umístila na 5. – 6. místě. Zasloužila by si podle vás lepší umístění?

Pokud bychom se bavili o tom, kdo více ovlivnil naši právní kulturu, tak pro mě osobně měla větší vliv. Na stejné úrovni bych ale jmenovala i Emila Háchu. Oba měli svým způsobem tragické osobní příběhy, které jsou pro nás už dávnou minulostí. Tragiku těch příběhů na osobní linii, se kterou se neumíme srovnat, nenahradíte osobností, se kterou tu zkušenost máte. Řada zdejších akademiků i studentů potkávala Otakara Motejla na právnických plesech nebo si ho pamatujeme z doby, kdy byl ombudsman. Možná proto ho nedokážu vnímat jako osobu, která by nesla větší sílu příběhu pro právní kulturu. Ta váha je asi i způsobená časovým odstupem.

Jak tedy vnímáte osobu Milady Horákové?

Její příběh vnímám v různých vrstvách. Jednak v rovině právnické, poté její osobní příběh a statečnost a také politický vliv a význam pro právní kulturu. Pro dnešní právníky je symbolem a určitým vykřičníkem, takové memento mori – dávejte pozor, co by se mohlo dít, kdybychom neměli demokracii.

Jak se vám daří všechny tyto roviny zachytit v divadelní inscenaci?

Částečně jsme se to snažili vyřešit tím, že jsme rozdělili postavu Milady Horákové do tří samostatných rolí a hrají ji tři různé herečky. Když totiž člověk čte její výpovědi nebo se na ní dívá v dokumentu, tak se dá poznat, že odpovídá z různých hledisek. Některé odpovědi dává jako soukromá osoba. Neprojevuje se u ní, co vystudovala nebo jaké má politické smýšlení. Pak se objevují části, z jejichž formulace jde poznat, že přemýšlí jako právník. Najdeme tam věci, které se každý právník učí dodnes. Předem kalkuluje, jak něco vyložit, aby to vyznělo, jak chce. Taková rétorika se v právu používá už od antiky. A třetí role je ta politická – co hlásala strana a když se snaží chránit své spolustraníky. To rozdělení rolí je samozřejmě i z čistě pragmatického důvodu, neboť má nejvíce textu a pro amatérskou herečku by bylo velmi náročné si vše zapamatovat.

Odehrává se hra jen při soudním procesu?

Ano, chvíli jsme řešili, jestli hrát i co, tomu předcházelo, ale rozhodli jsme se, že to bude jen z toho soudního řízení. Ze začátku jsme se báli, že to bude statické, ale to je riziko všech soudních her. Soudní jednání má nějakou choreografii, kdo kde sedí, kdo kdy vstává, a podobně. Na jevišti potřebujete akci. My jsme si nemohli nic přimyslet, na druhou stranu, o tom, jak se to scénicky vyřeší, v té formě není nikde ani slovo. Interpretační rovinu jsme přidali určitým ztvárněním některých částí, protože ta nemusí být úplně realistická. A tato část inscenace nám dala nejvíce práce.

Vidíte nějaké paralely mezi 50. léty a dneškem?

Spíše bych řekla, že není radno zapomínat na to, co se děje, když nefunguje demokracie. To platilo předtím i dnes. Když se člověk podívá na politicko-právní vývoj v Polsku nebo Maďarsku, tak je to asi aktuálnější než pět let zpátky.

Kromě oblasti autorského práva mě jako laika nenapadá žádné spojení umění a práva. Jak se vám tedy daří tyto dvě odlišné entity propojit?

Laici i větší část právníků vidí spojení opravdu jen v autorském právu. Existuje však teoretický právní směr Law and literature, jehož počátky najdeme už v roce 1904, kdy vznikl seznam sta novel, které by měl právník číst, aby byl dobrým právníkem. Pracuje tedy s konceptem, že umění může právníka kultivovat. Časem se seznamy rozšířily o povídky, divadelní hry a filmy. Dizertaci jsem psala o tom, jak naše soudy argumentují beletrií. V americké praxi se to dělá už delší dobu, já jsem našla kolem třiceti citací, což se může zdát jako malé číslo, ale souvisí to s tím, že se tato praktika rozšířila až po sametové revoluci. Objevuje se tam Orwell, Kafkův Proces u Nejvyššího správního soudu, ale třeba doktorka Šimáčková, soudkyně Ústavního soudu, citovala v rozhodnutí Honzíkovu cestu. Hodně to souvisí s komunikací, s tím, kdo je publikem toho rozhodnutí, což časem vede k divadlu. A tím, jak se sloučila má studia, bylo propojení práva a divadla přirozeným vyústěním.

Kdo je Markéta Štěpáníková?
JUDr. Bc. Markéta Štěpáníková, Ph.D. vystudovala Právo a právní vědu a Teorii a dějiny divadla na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2014 pracuje jako odborná asistentka na Katedře právní teorie Právnické fakulty. Specializuje se na propojení práva a umění. Na právnické fakultě vede divadelní společnost od roku 2015.