Jan Tvrdoň rád sbírá politický bizár. Foto: Dominika Lewczyszynová/Lemur.mu

Politický bizár je má duševní očista, říká vedoucí projektu Demagog.cz Jan Tvrdoň

Kristýna Šopfová Studentský život, Univerzita

Svět se nesmí brát příliš vážně. Politika tím spíš. Šéf fakt-check projektu Demagog.cz a bývalý student Masarykovy univerzity Jan Tvrdoň má jedinečnou zálibu – sbírání politického bizáru. Jaký je jeho nejoblíbenější „kus“ a jak se dostal k práci v Demagogovi? Vše se dozvíte v následujícím rozhovoru. 

Alibista by řekl, že politice nerozumí a ani nechce. Pesimista by se přidal s tím, že je prožraná korupcí a nikdo tam nic nedělá, potažmo spí. Pak jsou tu ovšem ti, kteří si v domácí politice libují a užívají si každý bizarní kousek či frázi. Šéf Demagog.cz Jan Tvrdoň bere své hobby jako formu duševní očisty, jako zpestření mezi faktickým ověřováním politických výroků. Pozice ověřovatele pravdy ovšem není vždy snadná.

Kdy jste se začal zajímat o politiku?
Už jako malý kluk. Takový první velký moment, který si pamatuji, jsou volby z roku 1996, kdy jsem byl nešťastný z toho, že Klausova většina se stala menšinou. A to mi bylo deset. Asi jsem divný.

Už při studiu politologie a bezpečnostních studií na Masarykově univerzitě jste tedy věděl, že se chcete věnovat české politické scéně?
Tak bych to úplně neřekl. Studoval jsem poměrně dlouho a řekněme, že nejsem úplně studijní typ. Politika mě ale bavila vždycky. Už na střední škole jsem denně sledoval politiku v těch možnostech, které byly. Omezený internet, žádné smartphony – hrůza, děs. Na výšku jsem pak šel na politologii s různými kombinacemi. I když mě to bavilo, do politiky bych jít nemohl. Spíš se vidím z té druhé strany. Buďto ji nějak komentovat, hodnotit, anebo se jí zabývat akademicky. To mě lákalo.

Jak jste se dostal k projektu Demagog.cz? Pokud počítám správně, tak projekt vznikl dva roky poté, co jste měl ukončit studium.
Já to mám s tím studiem složitější. Asi rok jsem byl na mezinárodních vztazích, rok pracoval a pak zkusil ještě politologii. Demagog tedy vznikl ještě, když jsem studoval, nějak v únoru 2012. Naskočil jsem do toho hned od začátku a časem se do toho zapojoval víc, až jsem nakonec studia nechal. Celý ten projekt vlastně rozjeli dva studenti z politologie se studentkou  z evropských studií. S těmi kluky jsem se znal osobně, s jedním jsem dokonce bydlel na privátě. Na začátku rozeslali náborový mail přes katedru politologie, takže jsme tam došli, oni na nás vysypali, co všechno to obnáší a my jsme si řekli: „Tak jo, jdeme do toho!“

Řada médií přebírala před prezidentskými volbami naše výstupy

Přispívá podle vás tento projekt k usměrňování politiků?
Rád bych tomu věřil, ale myslím si, že ne. Ten dopad je podle mě zatím malý. Když jsou nějaké zajímavé debaty a výstupy, tak z toho může vzejít řada mediálních zmínek, které budou na politiky tlačit víc, než když my dáme nějaké hodnocení na sociální sítě. Největší úspěch jsme měli u prezidentských voleb. Tam řada médií přebrala naše výstupy, to jsme měli desetitisíce až statisíce čtenářů měsíčně. Tím, jestli to ale Zemana nějak usměrnilo, si nejsem úplně jist. U některých politiků je ale vidět snaha, že se s námi chtějí domluvit. Když udělají chybu, tak se nám snaží dodat nějaké podklady a vysvětlit to.

Politiku měl rád už odmalička. Foto: Dominika Lewczyszynová/Lemur.mu

Politiku měl rád už odmalička. Foto: Dominika Lewczyszynová/Lemur.mu

Jakožto vedoucí projektu jste zodpovědný za jeho obsah. Jak často jste nucen konfrontovat se s politiky, kterým se vaše hodnocení nelíbí?
Moc ne. Ono to záleží právě na těch politicích. Někteří to nesou hůř, někteří líp. Takový pan místopředseda senátu Škromach to nenese dobře a na Facebooku je jako živel. Je schopný pohádat se o čemkoliv, i když musí vědět, že nemá pravdu. Ale to je spíš výjimka. Reagují spíš lidi, kteří si dávají pozor na svůj obraz. Třeba Andrej Babiš. Jeho mluvčí nebo PR zástupci se ozývají docela často a posílají nám nějaké podklady s cílem poskytnout nám konstruktivní informace a data. Nedokážu ale říct, jak často se nám to stává. Pokud někdo reaguje negativně, tak většinou za účelem shodit samotný projekt namísto vyjádření se k faktickým věcem.

Nabídl vám v tomto ohledu někdo úplatek nebo naopak vyhrožoval soudem?
Ne, to opravdu ne. Možná nejvíc se tomu blíží, když nás tehdy v pozici plzeňského hejtmana oslovoval Milan Chovanec, jestli bychom mu neudělali školení o tom, jak mluvit na debatách. S něčím podobným přišel i Tomáš Hudeček, když byl ještě primátorem Prahy. To mi přijde neuvěřitelně komické. Ti lidé na to určitě mají své agentury. My jsme to odmítli s tím, že to neděláme. Nikdo by nás pak nebral vážně. Pokud jde o negativní feedback, tak ten je ze strany politiků minimální. To je spíš specialita některých fanoušků ve smyslu: „Demagog je sám demagog.“ K soudu náš zatím nikdo nehnal. Myslím si, že by byli sami proti sobě. Všechno zdrojujeme. Ano, můžeme něco opomenout nebo přehlédnout, ale určitě v tom není úmysl.

Co politická nezaujatost. Rozlišujete nějakým způsobem mezi soukromými výstupy na sociálních sítích a veřejnými diskuzemi? Přece jen jste stále vnímán jako vedoucí fakt-check projektu.
No, vlastně ne. Já se beru tak, že to co píšu, může být bráno jako Demagog, a snažím se tak k tomu i přistupovat. Jsem určitě střídmější a spoustu věcí nedám ven s tak intenzivním zabarvením. Většinou před volbami se snažím nevyjadřovat, ať už k volbám nebo přímo k těm lidem. Kolegové z USA se s tím ale tak moc netrápí a jdou tvrdě do Trumpa. Někdy mi to taky nedá. Pořád jsou ale politici, u kterých si to dovolím víc. Většinou ti, kteří nemají volené funkce a pravděpodobně ani nikdy mít nebudou.

Sám se označujete za „věčně pobaveného kritika české politiky“. V čem tato kritika spočívá?
Popravdě mě asi nic jiného nenapadlo, když jsem si to psal na Twitter. Řekněme, že mám rád politiku a mám tendence vypichovat věci, které jsou nějakým způsobem zábavné. Pozitivně i negativně. Nejsem ten typ, který má nutkání psát sáhodlouhé statusy, které popisují celou společnost. Spíš si tak glosuji o tom, co mě zajímá. Většinou je to něco odbornějšího. Jednoduše na základě „pěny dní“ nevysuzuji, že začíná totalita, nebo že od zítřka budeme čtyřiadvacátou provincií Číny.

Lidé postrádají kritické myšlení

Založil jste facebookovou stránku Český politický bizár, která má v současnosti přes čtyřiadvacet tisíc sledujících. Na jaký popud vznikla?
Ona je to taková má duševní očista. U Demagoga si odpustím hodně věcí veřejně komentovat. Toto je takový únik bokem. Já jsem původně psal blog, ale řekl jsem si, proč to nezačít sbírat. Je to taková zábava.

Jste znám jako vášnivý sběratel bizarního politického materiálu. Máte nějaký oblíbený kousek?
Je toho bude opravdu moc. Mám strašně rád jedno video, které vytvořil fanklub Tomia Okamury. Dali ho na Facebook, a když jsem ho začal sdílet, tak ho smazali. Já si ale taková videa hned stahuju, protože nechci, aby svět o takové skvosty přišel. To by bylo neštěstí. Je to tříminutové video, které začíná a končí fotografií Okamury. První polovina je o tom, jak jsme na tom špatně. Pražská kavárna je tam znázorněna zrnky kávy, zlotřilé vojenské organizace, které nás zatáhly do EU, mají podobu F16 a špatné potraviny v Česku prezentuje plesnivý chleba. To by bylo ještě v pohodě, ale v podkresu hraje „I will always love you“ od Whitney Huston. Geniální!

V politických kampaních se často objevuje i imigrantská a xenofobní tématika. V roce 2015 na to reagovala výzva Vědci proti strachu a lhostejnosti, kterou podepsala řada významných osobností včetně vás. Co vás k tomu vedlo?
Přišlo mi to jako opodstatněné a podepsání hodné. Pokud si dobře vzpomínám, tak ta výzva apelovala na nějakou rozumovou stránku. Abychom se oprostili od emocí a dívali se na ten problém kriticky, hledali fakta a reálná východiska. Většinou takové věci ale nepodepisuji, toto byla spíš výjimka. Reálný dopad ta výzva ale podle mě neměla, i když to bylo hodně medializované a hejtované, pokud si dobře vzpomínám. Nejsem si jistý, jestli právě toto nebylo to místo, které Jiří Ovčáček označil za kopaní příkopu mezi „akademiky a normálním člověkem“ ve společnosti.

Vedle toho všeho navštěvujete skautské organizace za účelem přiblížení projektu a podpory kritického myšlení u mládeže. Má to podle vás smysl?
Určitě. Vedle samotného ověřování to hraje rovněž důležitou roli. Základním problém je, že lidé postrádají kritické myšlení a nějaké vzdělání v tomto ohledu není příliš zahrnuto ve školském systému. Tohle vidím jako jednu z cest, jak možná měnit věci. Jestli je cesta lít to do lidí formou „zajímejte se a nevěřte každé blbosti“, tak proč ne.

Plánujete se v budoucnu angažovat i jinde než v neziskovce?
Pokud budu v Demagogu, tak určitě ne. Je to práce na plný úvazek, která mě baví, ale je jasné, že ji nebudu dělat věčně. Rád bych šel do médií, asi jako redaktor.  Myslím si, že mám za ty roky docela slušný přehled. Nejideálnější by bylo, kdyby si nějaké medium založilo fakt-checkové oddělení a vzalo celý Demagog. Trochu jsem doufal v Seznam, ale nikdo zatím nevolal…

Medailonek

Jan Tvrdoň pochází z Uherského Hradiště na Zlínsku. Na brněnské Masarykově univerzitě studoval krátce mezinárodní vztahy a později politologii s bezpečnostními vztahy. V roce 2012 se přidal k rozbíhajícímu se fact-check projektu Demagog.cz, který v současnosti vede. Mimo to krátce působil ve think-tanku Evropské hodnoty, přednáší na konferencích a ve volném čase sbírá politické bizarnosti, o které se rád dělí na sociálních sítích.

Kristýna Šopfová