Foto: Archiv Luďka Vepřka

Pokřikování fanoušků nevnímám, říká rozhodčí Luděk Vepřek

Pavel Podešva Studentský život, Univerzita

Většina lidí v jeho věku obráží mejdany, nezřízeně pije a stěžuje si, jak je vysokoškolský život náročný. Luděk Vepřek, původem ze Šumperka, to dělá také. K výše zmíněným kratochvílím však přidává ještě něco navíc. Ve svých třiadvaceti letech má slibně nastartovanou kariéru hokejového rozhodčího, řídí dvě firmy a dodělává magisterské studium na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity.

Hned z kraje závažná otázka. Jak je na tom český hokej s korupcí?

Samozřejmě netuším, jak je to na nejvyšších pozicích, ale osobně si troufnu tvrdit, že v hokeji korupce zažitá není. Sám jsem se s pokusem o uplácení ještě nesetkal a nevím o nikom, kdo ano.

Co pískání hokejových zápasů obnáší?

Praxi, rychlost a klid. Drtivá většina rozhodčích jsou bývalí hokejisté, ale hrát hokej a pískat hokej jsou nebe a dudy. Člověk se musí naučit jinak bruslit, uvažovat, rozhodovat ve zlomku vteřiny a celkově ten zápas sledovat jinou optikou. Navíc je pod neustálým drobnohledem fanoušků, hráčů i trenérů. Ne nadarmo se říká, že dobrý rozhodčí je ten, který nejde vidět.

Co je nejdůležitější pro samotný chod zápasu?

Umět udržet rovnováhu. Spousta lidí po nás křičí, že jsme podplacení, když odpískáme nebo neodpískáme nějaký faul. To je nesmysl. Ke správnému rozhodčímu patří i schopnost nějaký ten faul přehlédnout. Aby to utkání mělo určitý balanc a týmy se mezi sebou neporvaly.

Vyřvávání fanoušků nevnímám
Jak se vypořádáváte s tlakem ze strany veřejnosti?

Zvykl jsem si, ale občas je to těžké. Lidé si moc neuvědomují, že rozhodčí nemá deset kamer a dvacet opakovaných záběrů. Na ledě má jen svůj pohled a sotva vteřinu na to, aby rozhodl. Navíc tady v Česku je pozice rozhodčího vnímána negativně. Je to kritizovaná osoba. V cizině mívají větší prestiž.

A co řvaní a nadávky od fanoušků, které jsou přítomné snad během každého zápasu. Jak to prožíváte?

Vepřek píská jako rozhodčí extraligu mladšího a staršího dorostu v ledním hokeji. Foto: Archiv Luďka Vepřka

Většinou si to nepřipouštím, a když už ano, tak se zasměju. Samozřejmě ne vždycky. Lidé jsou v tomhle ohledu neuvěřitelně kreativní. Nejhorší je, když udělám chybu a vím, že jsem ji udělal. To pak vnímám trochu víc. Ale po zápase nějaké pořvávání vůbec neřešíme. Co řešíme, je zápas samotný. Mluvíme o něm jak mezi sebou, tak s delegátem, který nás hodnotí a poskytuje zpětnou vazbu.

Na jaké úrovni pískáte?

Existují dvě úrovně, krajská a republiková. Já pískám republiku, tedy soutěže, které jako hlavní orgán ČSLH (Český svaz ledního hokeje, pozn. red.) řídí přímo Praha. Jedná se o extraligu staršího a mladšího dorostu. To jsou soutěže, odkud proudí hráči do reprezentací. Takže určitá kvalita rozhodčích tam být musí.

Jak daleko je to do nejvyšší soutěže, čili extraligy?

Těžko říct. Ty ambice mám, ale je to dlouhá cesta podmíněná mnoha faktory jako věk, vzhled, schopnosti, mentální vyspělost, přirozená autorita a tak dále.

Vzhled?

Ano. Dvoumetrový rozhodčí s hustým plnovousem má respekt v okamžiku, kdy stoupne na led. Kdežto lidé, kteří vypadají jako já, si jej musí vydobýt tím, jak zápas řídí a komunikují s hráči.

Spousta hráčů skončí s hokejem, protože v tom nevidí perspektivu
Jak jste se k pískání hokeje dostal vy?

Bylo mi sedmnáct a viděl jsem v tom možnost, jak u hokeje zůstat. Hrát kraj mužů jsem nechtěl. To je řezničina. Kamarád mi tehdy řekl, že bych mohl zkusit pískat a trochu si přivydělat. Jednalo se o pár stovek, ale v těch letech to bylo dost peněz, o které jsem si nemusel říkat rodičům. Což bylo další velké plus. Navíc mi to přišlo lepší než dřepět doma na zadku u počítače.

Takže rozhodčí jsou v podstatě neúspěšní hokejisté?

To vůbec ne. Ta situace je v hokeji složitá, ale zkusím to podat ve zkratce. Hráčská kariéra se láme mezi patnáctým a dvacátým rokem života. Někteří kluci odpadnou, protože zasednou za výčep. Nebo je to prostě přestane bavit. Ale těch je menšina. Problém je spíš v zázemí a provázanosti jednotlivých regionů.

Můžete to rozvést?

Jako příklad uvedu Šumperk, kde jsem hrával já. Tam se s mládeží pracovalo dobře, nicméně nás už netlačili dál. A mladý hráč potřebuje být vidět. I za cenu toho, že nebude hrát první lajnu, ale třeba třetí. A takovou možnost nabízí jen velké kluby s lepším zázemím, které hrají například extraligu staršího dorostu. Na jejich zápasy se v play-off jezdí dívat klidně i pět šest skautů. To Šumperk nenabízí a člověk pak začne přemýšlet, zda by nebylo lepší věnovat se něčemu jinému.

Co vás profese rozhodčího naučila?

Rozvinula mě duševně a obrnila vůči stresu. Dále mě to naučilo komunikovat s lidmi, řešit konflikty a zachovat za každé situace chladnou hlavu. Za další obrovský přínos považuji rozvoj nonverbální komunikace. Gesta, mimika a posturika (postoj a držení těla, pozn. red.) jsou pro rozhodčího stěžejní. A člověk to samozřejmě využije i v životě.

Která soutěž je psychicky nejnáročnější?

Kraj mužů, to je skutečný křest ohněm.

Co děláte kromě profese hokejového rozhodčího?

Kombinovaně dělám magisterské studium, obor učitelství tělesné výchovy pro základní a střední školy na Masarykově univerzitě a mám vlastní firmu.

Hokej, firma a magisterské studium. To zní jako pořádná zátěž. Jak to všechno stíháte?

Těžko. Na bakaláři to ještě šlo, tam ty předměty nebyly tak náročné. Magistr je o něčem jiném. Tam se člověk musí pečlivě připravovat na každou hodinu, jinak nemá šanci. Navíc od nás požadují učitelskou praxi, takže musím něco odučit. Když to řeknu jednoduše, už tím nejde jen tak proplout.

K podnikání jsem tak nějak doklouzal
Čím se vaše firma zabývá?

Už mám vlastně dvě. Ta první je digitální agentura. Zabýváme se tvorbou webových stránek, grafikou, logotypy, vizuálními styly a e-shopy. V poslední době jsme také začali dělat online marketing. S druhou společností prodáváme luxusní pánské oblečení a doplňky ze Švédska.

Jak dlouho fungujete?

Nedávno jsme oslavili dva roky. S první firmou jsme na tom poměrně dobře. Ačkoli problémy máme neustále, tomu se člověk nevyhne.

Jaké například?

Třeba absence paušálního příjmu. Jsme závislí na nárazových zakázkách. A když nepřicházejí, firma krvácí. S těmito výkyvy ale pomáhá právě ta druhá společnost.

Jak?

Potřebovali jsme si zajistit stálý příjem, když se pak naskytla příležitost prodávat pánské oblečení, využili jsme ji. Zatím prodáváme jen online, ale o zboží je velice slušný zájem, takže jsme se do toho nekonečného koloběhu nabídky a poptávky už stihli zapracovat.

Jak jste se k podnikání dostal?

Tak nějak jsem k tomu se zavřenýma očima doklouzal. Potkal jsem schopné a hlavně různorodé lidi. Jeden měl kontakty, další byl skvělý obchodník. Já na tom byl dobře po technické stránce. Tak jsme si sedli a rozhodli se, že do toho půjdeme.

Neláká vás ukončit školu a věnovat se jen kariéře? Ať už jde o rozhodčího nebo budování firmy.

Nijak zvlášť. Jsem ten typ člověka, který potřebuje více možností. Do extraligy se dostat nemusím. Firma může zbankrotovat. Co potom? S vystudovanou vysokou školou můžu vždycky dělat tělocvikáře nebo kondičního trenéra. Mám prostě otevřeny několikeré dveře a řekl bych, že vzhledem k mému věku je ještě brzy na to, abych některé zabouchl. Je to náročný život, ale vybral jsem si ho, tak ho mám.

Kdo je Luděk Vepřek?

Odmaturoval v roce 2013 na Vyšší odborné a střední průmyslové škole v Šumperku se zaměřením na informační technologie. Bakalářský titul získal na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity, kde vystudoval tělesnou výchovu se zaměřením na rozhodčího ledního hokeje. V současnosti dodělává magisterské studium, obor učitelství tělesné výchovy pro základní a střední školy. Ve svých třiadvaceti letech dále provozuje digitální agenturu, prodává a distribuuje švédské pánské oblečení a jako rozhodčí píská extraligu mladšího a staršího dorostu v ledním hokeji.

Pavel Podešva