Marek Fajkus se v Misi naděje angažuje už třetím rokem. Foto: Anna Absolonová/lemur.mu

Je důležité neprožít roky studia jen pro sebe, říká koordinátor studentské neziskovky

Anna Absolonová Studentský život, Univerzita

Nápad pomoci lidem, kteří to potřebují, a zapojit do něj studenty, vznikl před pěti lety. Tak dlouho už funguje studentská nezisková organizace Mise naděje. Jejími dobrovolníky jsou studenti především Masarykovy univerzity, ale i jiných vysokých škol. O předávání motivace, náporu na psychiku, ale i to tom, že dobrovolnictvím nejen dáte, ale i získáte, se rozhovořil koordinátor brněnské sekce Mise naděje a student ekonomie Marek Fajkus.

Jak jste se k Misi naděje dostal?

V organizaci jsem se ocitl před dvěma roky. S přítelkyní jsme tehdy začali doučovat děti v dětských domovech. Z počátku jsme byli součástí doučovacího projektu jen jako dobrovolníci a po nějaké době jsme projekt začali řídit. Postupem času jsem se stal hlavním koordinátorem celé organizace.

Které všechny projekty Mise naděje dělá?

Jedním z našich projektů je doučování dětí v dětských domovech. Děti učíme hlavně angličtinu, ale projekt není jen o výuce. Cílem našich aktivit je také předávání motivace a cílů, aby si děti uvědomily, že si mohou věřit, že sami za sebe mají hodnotu a něco zmůžou. Při kontaktu s dobrovolníky také mohou nalézt starší kamarády, kteří se pro ně stanou vzorem, někým, kdo v jejich očích už něco dokázal.
Dále sdružujeme studenty, kteří chodí do nemocnic či do domu seniorů a do hospicu. V něm má každý dobrovolník přiděleného jednoho klienta, za kterým chodí pravidelně a stává se takovým jeho vnoučetem. Pro dobrovolníky je to zajímavý zážitek, protože i oni sami mohou načerpat určité zkušenosti z toho, že tráví čas se starším člověkem.
Také se zabýváme překladem odborných anglických textů s problematikou autismu, plánujeme i návštěvy autistických rodin. Nově jsme spustili projekt, který se týká finanční gramotnosti. Chodíme za dětmi z dětských domovů a chceme je připravit do života po stránce finanční gramotnosti a upozornit je na případná rizika.

Účastníte se akcí, jako je například Jarmark spolků, na kterých na vás mohou studenti natrefit a případně se stát dobrovolníky?

Určitě, na Jarmarku spolků jsme každoročně. Také působíme na Semestr Startu a Semestr Endu, posledně se s námi mohli studenti setkat na Majálesu. Také se o nás dá docela dobře dozvědět z našich facebookových stránek. Projekty spouštíme na začátku každého semestru, kdy děláme nábor dobrovolníků.

Dobrovolnictví jako součást praxe

Je možné si dobrovolnictví zapsat jako součást odborné praxe?

Ano, tato možnost tu určitě je. Spousta studentů také přizpůsobuje druh aktivity oboru, který studuje, ať už se jedná třeba o již zmíněné překlady nebo finanční gramotnost. Snažíme se tedy, aby byl student vždy z oboru, na druhou stranu to rozhodně není podmínkou. Například na doučování angličtiny se hodí prakticky jakýkoliv vysokoškolský student, protože to není nic náročného. Při dobrovolnictví jde spíš o chuť pomáhat jiným lidem.

Zmiňoval jste dobrovolnictví v hospici nebo práci s autisty. Nejsou takové věci někdy náročné na psychiku?

Upřímně řečeno, někdy ano. Osobně nemám tolik zkušeností například s prací s autisty, ale co se týče dětského domova, kde jsem už druhým rokem, tam je to pro dobrovolníka někdy těžké už při příchodu. Setkání s dětmi, které jsou ochuzené o rodinu, není lehké. Často u nich také chybí autorita rodiče. Děti se často nalézají v prostředí, které je kazí. Je smutné, když člověk vidí u dětí potenciál a motivaci, a potom stačí, aby dítě přišlo po prázdninách a je někde úplně jinde, protože se dalo dohromady s partou, která na něj má špatný vliv. Někdy je také těžké s dětmi pracovat, protože mají tendenci se předvádět. Je důležité si vybudovat respekt a zároveň přátelství. Někdy je to pro dobrovolníka oříšek namotivovat dítě k práci, ale zpětně to vždy stojí za to.

V Misi naděje jste už třetím rokem. Jak v současnosti vnímáte roli státu v problematice sociální péče?

Jsou určitě jisté věci, na které by si mohly instituce, ve kterých pomáháme, stěžovat. Na druhou stranu, co se týče například dětí v dětských domovech, nemám pocit, že by jim po materiální stránce cokoliv chybělo. To samé mohu říci o hospicech, které navštěvujeme. Za sebe nijak nevnímám, že by stát v tomto směru péči zanedbával. Na duhou stranu, co se týče řekněme psychické stránky, tak od toho jsou tu právě různé spolky, jako je ten náš, které takto pomáhají.

Mohou se do vašich aktivit zapojit i studenti, kteří nechtějí být vyloženě dobrovolníky? Pořádáte například nějaké jednodenní akce?

Ano, teď desátého května se uskuteční benefiční běh pro Tobiáška, což je chlapec, který má autismus v kombinaci s ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder, porucha pozornosti s hyperaktivitou, pozn. red.). Toho se může účastnit široká veřejnost, nejen dobrovolníci a studenti. Na příští semestr plánujeme také nábor na dárce kostní dřeně ve spolupráci s mediky z nemocnice svaté Anny, kam může přijít kdokoliv. Obecně v Misi naděje nemusí studenti působit jen jako dobrovolníci, kteří pracují přímo s lidmi. Máme i studenty, kteří se angažují v marketingu, personalistice, ve fotografování našich akcí a spoustu dalšího. Každý si zkrátka může najít to své. Myslím si, že je důležité neprožít roky studia jen pro sebe, ale i pro někoho druhého, pro nějaký větší cíl, na kterém můžeme společně pracovat.