Foto: Jitka Janů

Festival Mezipatra: handicapovaní lidé mají právo na intimní život

Gabriela Štvrtňová Kultura, Názory

Vnímání sexuálních a genderových identit je předmětem mnoha diskuzí a zbytečných předsudků, proti nimž je i dnes stále potřeba bojovat. A o to se snaží festival Mezipatra, který už sedmnáctým rokem umožňuje divákům v Praze a Brně zhlédnout filmy s queer tématikou. Jednou z nejzajímavějších letošních projekcí byl i dokument Yes, We Fuck, jenž se zabývá sexuální asistencí.

Španělský dokument o sexuální asistenci a intimním životě handicapovaných lidí promítali v Brně v nových prostorách The Distillery v rámci platformy Open_space. Následně byl doplněn diskuzí s hosty z organizace Rozkoš bez rizika.

Španělský dokument Yes, We Fuck je postaven na příbězích handicapovaných lidí, které jsou doplněny záběry z jejich sexuálního života. Hlavní cíl snímku je obeznámit nemocné lidi s tím, že i oni mají právo na intimní život. Dokument tak nejen konstatuje, že sex je přirozená věc, a to i pro lidi s postižením, ale chce ukázat, jak může sexuální asistence takovým lidem pomoci. Snímek dokáže vyrazit dech, divákům totiž ukazuje bez ostychu scény, které často hraničí až s pornografií. Tato upřímnost je ale bezesporu kladem. Nebojí se ukázat skutečnost.

Film se nebojí otevírat kontroverzní téma. Foto: facebook.com/Yes, we fuck

Film se nebojí otevírat kontroverzní téma. Foto: facebook.com/Yes, we fuck

Zároveň je film velmi jednostranný. Je natočen z jednoho úhlu pohledu: handicapovaných lidí, kteří mají se sexuální asistencí jen dobré zkušenosti. Dále v dokumentu vystupují jejich sexuální asistentky, popřípadě partneři. Občas jsou výpovědi příliš politicky laděné, více než by bylo zapotřebí. Několikrát se tak zdá, že film má spíš násilně bořit předsudky prostřednictvím kontroverzních sexuálních scén, než poukázat na psychické rozpoložení a potřeby lidí s handicapem. Jde však o téma, které není příliš frekventované, což potvrzuje i fakt, že se na dokument přišlo podívat jen pár lidí. Snímek poslouží jako dobré prvotní obeznámení s tímto společenským tabu.

Sexuální asistence a legalita

Dokument byl vstupem do diskuze, která mi připadala mnohem přínosnější. Diskuzi vedli hosté z organizace Rozkoš bez rizika, zabývali se právě rizikovým sexuálním stykem a prací sexuálních pracovnic.  Nastínili, jak se k tomuto tématu staví Česká republika, následně porovnali situaci u nás s ostatními zeměmi, především Švýcarskem. A tady je obrovská propast. Práce sexuálního asistenta je ve Švýcarsku provázena dlouhodobým a složitým vzdělávacím kurzem. Nejde o povolání zajišťující živobytí. Tito lidé tak mají většinou zaměstnání dvě.

Důležité je, že je to legální a tato činnost neporušuje zákon. Celkově je na sexuální asistenci pohlíženo jako na náročnou práci, která se řadí mezi ošetřovatelské služby. V České republice se o ní teprve začíná mluvit. Zatím se navíc toto pracovní odvětví drží na hraně zákona. Jinými slovy, nejde o nic nezákonného, ale zároveň to není ani legální. Podobně je na tom například prostituce. V České republice sexuální asistenci provozuje pět žen.

Vyvstává otázka, na kterou však není žádná odpověď. Jak vnímat danou problematiku? Probírané téma se netýká jen lidí nemocných, ale všech osob v jejich okolí, kteří by lidskou sexualitu měli považovat za něco přirozeného pro každého. Je smutným faktem, že spousta rodičů nechává své postižené děti raději sterilizovat a zbaví se tak mnoha „komplikací“. Pro zdravého člověka může být těžké se vcítit do handicapovaných lidí, je tedy potřeba hledat věc všem společnou… Může to být právě láska – a to i ta fyzická.

Gabriela Štvrtňová