Petře je dvacet čtyři let a trpí depresemi.

Člověk v depresi je jako zombie, říká dívka, která se několikrát pokusila o sebevraždu

Kristýna Klazarová Studentský život

Petře je dvacet čtyři let. Má za sebou několik pokusů o sebevraždu a dva různé způsoby sebepoškozování. Jejich následky zůstávají na jejím těle v podobě jizev dodnes. Co vede člověka k tomu, aby si takhle ublížil? Petra se uvolila o svém nepříteli jménem deprese promluvit.

Kdy se u tebe deprese projevily poprvé?

V šesté, sedmé třídě na základce, kdy jsem si začala uvědomovat problémy okolo sebe. Můj táta je agresivní alkoholik a máma doma vládne železnou rukou. Mám starší sestru, která je jejich zlatíčko. Já nezapadám. Jsem hyperaktivní. Máma se mě snažila udržet v mezích, ale zvolila špatnou strategii. Ve škole jsem neměla kamarády. Byla jsem sama. Nikdo mi nerozuměl ani tam, ani doma. Pak mě ve škole začali šikanovat.

Myslíš si, že kdyby tvoji rodiče zvolili jiný přístup, bylo by to lepší?

Myslím, že ano. Mamka do mě nechtěla cpát léky. Jenže s každou fackou jsem se ještě víc zatvrzovala a uzavírala. Když jsem pak udělala nějakou chybu, jako první jsem myslela na to, co na to řekne. Začala jsem se nenávidět. Kolem sedmé třídy začalo sebepoškozování – řezala jsem se, později i pálila.

Proč sis chtěla ubližovat?

Nenáviděla jsem se. Cítila jsem se být všem jen na obtíž. Byla jsem na nich závislá – finančně i emocionálně. Chtěla jsem se zabít, protože jsem si myslela, že se světu uleví. Že přestanu být přítěží. Že se rodiče přestanou hádat, když tam nebudu. Že je nebudu finančně zatěžovat. Nikdy mě nenapadlo, že bych někomu chyběla.

A jak s tím souviselo sebepoškozování?

Chtěla jsem uniknout. Uniknout z reálného světa. Řezání mi poskytovalo dočasnou úlevu. Na chvilku jsem nevnímala okolní svět. Moc to nebolelo. Mám snížený práh bolesti. Bylo to spíš zvláštní tepání. Pálení cigaretami bylo horší.

To už tě bolelo?

Trochu. Cigareta má asi šest set stupňů Celsia. Přikládala jsem je na kůži třeba i na čtyři vteřiny. Popáleniny druhého stupně – dodnes mám jizvy. Ale nestydím se za ně. Jsou mojí součástí. Připomínají mi, co jsem prožila a co už bych nikdy znovu dělat neměla.

Navzdory problémům, které Petře deprese způsobují, se Petra nevzdává a pracuje na svých problémech s psychologem. Foto: Kristýna Klazarová/lemur.mu

Nenapadlo tě tehdy, že to, co děláš, je špatné?

Deprese jsou dlouhodobé. Jednou jste nahoře a jednou dole. Měsíc a půl se můžete chtít zabít, ale pak je vám najednou dobře. Něco se vám daří a je vám líp. V lepších chvílích jsem se za svoje depresivní stavy styděla. Za to, že jsem přemýšlela o sebevraždě a že jsem si chtěla ubližovat. Já vím, že je to špatně. Věděla jsem to už tehdy. Ale v těch stavech to člověka ani nenapadne. Je… mrtvý. Utlumený, nic necítí. Je jako zombie. Nevidí jiné východisko.

Když mi v tu chvíli někdo řekl, že mě má rád, ani to ke mně nedolehlo. Myslela jsem si, že to říká jen proto, že něco potřebuje, nebo aby vypadal dobře. Protože se to tak prostě dělat má.

Takže ses nikomu se svými problémy nesvěřila?

Do teď mám doma problémy se svěřit. Mám pocit, že je tím obtěžuju. Když chci o svých problémech mluvit, neustále opakuji „já, já, já“. A já nechci být na obtíž.

Měly deprese nějaký vedlejší vliv na tvůj život?

Nedokázala jsem se soustředit a cítila jsem se unavená. Když jsem měla doma něco udělat, dělala jsem to příliš pomalu a celé jsem to odbyla. Mamka mě za to pak samozřejmě seřvala. A pokud to bylo něco důležitého, přidala pár facek. Když jsem pak marně hledala práci a na padesát zaslaných životopisů mi přišlo jen deset odpovědí, a to záporných, cítila jsem se tak špatně, že jsem třeba týden nedokázala napsat jediný další e-mail.

Petra trpí od mládí depresemi, za sebou má už několik pokusů o sebevraždu. Foto: Kristýna Klazarová/lemur.mu

Kdy jsi poprvé chtěla spáchat sebevraždu?

To bylo krátce po tom, co k nám přišel v sedmé třídě nový kluk a začal mě šikanovat. Spolu s problémy doma jsem to jednou nezvládla. Měli jsme třídu ve třetím patře. Šla jsem na záchod a otevřela okno. Sedla jsem si do něj a spustila jsem nohy přes okraj. Škola tehdy prohlásila, že ve škole šikana není a že jsem schizofrenik. Což nejsem. Taky přiměli mamku zařídit mi psychologická sezení. Mamka si myslí, že psycholog mi nepomůže a psychiatr je pro opravdové blázny. Že se depresivní myšlenky dají potlačit a že mé stavy vyléčí tvrdou prací. Ale hodně si hlídá svou pověst a měla s vedením školy přátelský vztah, tak se s nimi nehádala.

A psycholog ti nepomohl?

Ale ano. Oddálil trochu mé myšlenky na sebevraždu. Ale probírala jsem s ním jen šikanu, protože jsem nebyla plnoletá. Věděla jsem, že bude všechno řešit s rodiči, tak jsem o rodině nemluvila. Mamka trvá na tom, že rodinné problémy mají zůstat doma.

Měla jsi pak ještě nějakého dalšího, když jsi byla plnoletá?

Hned na vysoké jsem si jednoho našla. Tehdy jsem konečně mohla jít do města, aniž bych to musela hlásit. Začala jsem s ním řešit rodinu. Pomohl mi například uvědomit si, že to rodiče mysleli dobře. Sice se na mě dopustili domácího násilí, psychického i fyzického, ale měli dobrý úmysl. Bohužel jsem to s ním nestihla dořešit, takže na tom ještě pracuju.

Proč jsi to s ním nestihla dořešit?

Vyhodili mě ze školy. Na vysokou jsem šla, protože na tom mamka trvala. Zkusila jsem dvě, ale ani jednu jsem nedodělala. Pak jsem rok hledala práci, ale v našem kraji jí bylo málo. Bez práce jsem nemohla odejít z domu.

Co se stalo pak?

Kamarád přirovnával můj vztah s rodiči ke Stockholmskému syndromu. Svoje rodiče jsem milovala a zároveň nenáviděla. Byly doby, kdy jsem udělala cokoliv, co mi přikázali, aniž bych nad tím přemýšlela. Nedokázala jsem se jim vzepřít. Až jsem jednou utekla z domu a kamarád mě u sebe nechal.

Vybrala jsem si tehdy stavební spoření, abych měla něco do začátku. Mamka to ale zjistila. Ukázalo se, že si na stavebním spoření na mé jméno šetřila na to, kdyby se jí něco stalo. Aby se k těm penězům táta nedostal a nemohl je propít. Hned peníze z mého bankovního účtu vybrala. Dodnes má přístup k mému účtu, nedokážu jí ho odepřít. Je to hluboko ve mně. Finance jsme doma hodně řešili. Mamka nás nutila všechno zaúčtovat, třeba i jeden rohlík. Výplatu jsem musela celou odevzdat a pak jsem z ní dostávala kapesné.

Co jsi dělala, když jsi přišla o peníze ze stavebního spoření?

Pokusila jsem se o sebevraždu. Znovu. Odvezli mě do nemocnice a tam jsem jim nalhala, že to byla nehoda, ale kamarád se naštval a vyhodil mě. Vyzvedla jsem si své věci, odjela do hotelu a předávkovala se. Po osmi hodinách mi bylo tak špatně, že jsem si sama zavolala sanitku. Měla jsem poškozený žaludek a při dýchání měla pocit, že se topím. Tři dny jsem byla v kómatu. Teď už naštěstí žaludek i plíce fungují normálně. Rodina kvůli tomu ale zjistila, co se děje.

Jak na to reagovali?

Sestra převzala správu nad mými financemi. Mamka jí posílá peníze, ale spravuje je ona. Pomohla mi přestěhovat se sem do Brna. Pomáhá mi hledat práci a byt a jednou týdně za ní chodím a mluvíme spolu. Díky ní jsem na tom lépe. Zrovna jsem si taky našla vyhovující psycholožku.

Potkala jsi i nějaké nevyhovující psychology?

Tady v Brně jsem byla u šesti, než jsem byla spokojená. Stačí jít na jedno dvě sezení a člověk zjistí, jestli je to ono. Ne, že by byli špatní psychologové, ale každý má trochu jiný přístup. Potřebujete takového, jaký vám vyhovuje. Já potřebuju někoho, kdo mě během sezení vede a pokládá mi konkrétní otázky.

Říkala jsi, že jsi během depresivních stavů byla otupělá a nevěřila, když ti lidé tvrdili, že tě mají rádi. Myslíš si, že je přesto něco, co můžeme pro lidi v tomhle stavu udělat?

Věnovat jim hodně času a mluvit s nimi. I když vás odhánějí. Pro některé lidi v depresi je únavné i jen vstát z postele, natož mluvit. Nejsou si jistí ve společnosti a nejsou si jistí sebou. Když jste tam pro ně a nedáte se, myslím si, že ta chvíle, kdy se chce zabít, odplyne a nezabije se. Můžete to zarazit.

Krom vašeho času ale potřebují také odbornou pomoc. Potřebují dobrého psychologa. Musíte je k němu dotlačit. A když je to hodně zlé, nechat je hospitalizovat. Já byla hospitalizovaná několikrát. Naposledy mě do nemocnice dovezli policisté. Byla jsem zrovna půl roku bez psychologa. Dostala jsem výpověď a okamžitě začala myslet na to, co řekne mamka. Vylezla jsem na vysokou hradní zeď a zavolala kamarádce. Neměla na mě čas, měla přednášku, ale dala vědět mé sestře, že se něco děje. Zatímco se mnou sestra mluvila po telefonu a uklidňovala mě, její přítel zavolal policii, aby mě z hradeb stáhli.

Je něco, co bys řekla dalším lidem s depresí, kdybys je potkala?

Aby se nebáli požádat o pomoc. Není to nic špatného. Nemusí se bát jít za psychologem, protože člověku vážně umí pomoct. Psycholog vás vyslechne a neodsoudí vás. Pomůže vám najít správné otázky, na které si potřebujete zformulovat odpovědi. Už vás nezavřou do místnosti na zbytek života. Už to není takové tabu jako v sedmdesátých, osmdesátých letech. Už se na to dělají výzkumy, doktoři hledají způsob, jak deprese léčit. Je o tom spousta článků, doba pokročila. Lepší se to.

Kdo je Petra?

Petře je dvacet čtyři let. Trpí depresemi. Několikrát se pokusila o sebevraždu a má zkušenosti se sebepoškozováním. Následkem toho má dodnes na svém těle jizvy. Navzdory tomu, jak jí deprese komplikují život, se ale nevzdává. Dochází k psychologovi a se svou nemocí bojuje.