Aneta Synková. Foto: Zuzana Zavadilová / Lemur

A pak jsem dva měsíce jedla jenom vodní meloun. Aneta Synková pomáhá lidem s poruchou příjmu potravy

Kateřina Milotová Slider, Studentský život

Studuje Teorii interaktivních médií na Masarykově univerzitě. Ve svém volném čase se věnuje blogování a plní povinnosti ambasadorky neziskové organizace Anabell. Aneta Synková v současnosti radí lidem trpící anorexií na základě své vlastní zkušenosti.

Mentální anorexie je duševní nemoc spočívající v odmítání potravy. Kdy jste začala vědomě vynechávat jídlo za účelem zhubnout?

Začalo to někdy před nástupem do prvního ročníku na gymnázium.

Co vás k tomu vedlo?

Změny v mém myšlení nastávaly postupně, cítila jsem se tlustá a neustále jsem se srovnávala s ostatními holkami. Dokonce jsem si připadala méněcenná. Rozhodla jsem se to změnit, akorát jsem nevěděla, jak na to. V té době jsem netušila, jak funguje lidský metabolismus a jak správně zhubnout pomocí zdravého jídelníčku v kombinaci s pohybem. Když jsem poté začala vynechávat jídlo a uviděla první úbytky na váze, neváhala jsem. Vůbec mi tehdy nedocházelo, že by se mnou mohlo být něco v nepořádku.

Jak jste se cítila? Jak takovou změnu vnímalo vaše okolí?

Člověk trpící anorexií má v podstatě rozdvojené myšlení. Na jednu stranu mě těšilo, že si lidé začali všímat změn na mém těle, ale přesto jsem stále doopravdy spokojená nebyla. Na druhou stranu jsem se hrozně styděla přiznat si, že bych mohla mít psychický problém. Snažila jsem se to všelijak maskovat, lhala jsem rodičům. Dokonce jsem zfalšovala recept na „speciální dietu“ od lékaře, která byla založená na nízkokalorické stravě s minimálním obsahem sacharidů. Před vstupem na váhu jsem si kapsy plnila kameny, abych vážila o pár kilo navíc. Byla jsem hloupá. Neznala jsem hranici, kdy s hubnutím přestat, a také si neuvědomovala rizika, která to s sebou přináší.

Vystavila jste své tělo extrémním podmínkám. Na jakou nejnižší váhu jste klesla?

Nejméně jsem vážila 40 kg a při své výšce 167 cm jsem byla velmi podvyživená. Vypadala jsem doslova jako kostra. Spolužáci se mnou přestali komunikovat a stala jsem se obětí šikany. Získala jsem odpor k jídlu i sobě samotné. Nejhorší období trvalo zhruba rok. Pamatuji si, že jsem s rodiči odjela na dvoutýdenní all-inclusive dovolenou k moři, kde jsem se nacpávala od rána do večera. Vrátila jsem se domů s výčitkami. A pak jsem dva měsíce jedla jenom vodní meloun.

Duševní poruchy bývají těžkými soupeři. Kdo nebo co vám pomohlo změnit přístup k jídlu a sobě samotné?

Navštěvovala jsem lékaře a výživového poradce. Pomáhala mi také má rodina a partner. Začala jsem se zajímat o to, jak lidské tělo funguje a co by mi mohlo pomoci. Sledovala jsem na Instagramu krásné fitness modelky vystavující svalnaté postavy a zalíbilo se mi to. Už jsem nechtěla být ta extrémně hubená holka, chtěla jsem vypadat jako ony. Postupně jsem zvyšovala svůj denní příjem kalorií a aktivně sportovala. Tvrdě jsem dřela, trávila hodiny v posilovně a stala se závislá na počítání kalorií. Paradoxně jsem tehdy zhubla ještě víc. Největší zlom nastal po úrazu kolene, kdy jsem zůstala čtyři měsíce bez možnosti jakéhokoli pohybu.

Jak k tomu došlo?

Jeli jsme lyžovat a já nešikovně spadla. Po odvozu do nemocnice a následném vyšetření mi lékař oznámil, že už asi nikdy nebudu chodit. Bylo mi strašně a chtěla jsem řvát. V takovém momentu si člověk uvědomí, co je doopravdy důležité. Operace nakonec proběhla v pořádku a já mám to štěstí, že dneska můžu normálně chodit, sportovat a užívat si život naplno.

Jak se změnil váš přístup k jídlu?

Přestala jsem počítat kalorie a jím intuitivně. Poslouchám své tělo a dopřávám mu vše, co potřebuje.

Ideální váha ani jídelníček neexistuje. Každé tělo je jiné a vyžaduje osobní přístup.
Jste na sebe přísná, nebo si občas dopřejete i něco nezdravého?

Můj jídelníček obsahuje hodně bílkovin (maso, vejce, mléčné výrobky), ale neplánuji přesně, co a kdy budu jíst. Zastávám názor „všeho s mírou“, ráda občas zhřeším a dopřeji si hamburger nebo zákusek. Zároveň miluji pohyb, nejraději začínám den plaváním. Naučila jsem se myslet pozitivně a být vděčná svému tělu.

Před rokem jste začala psát blog, co vás k tomu přimělo?

Začaly se mi na mém instagramovém účtu hromadit desítky zpráv a proseb o rady. Rozhodla jsem se proto sepsat první ucelený článek a na něj odkazovat. Na blogu sdílím své zkušenosti i zážitky z cest.

Zmínila jste, že se vám lidé téměř denně svěřují se svými problémy. Jak na to reagujete?

Snažím se všem vždy poradit, jak nejlépe umím. Často mi píší 13leté holčičky s tím, že úmyslně zvrací, chtějí zhubnout a rodičům se stydí cokoli říct. V takových případech velmi opatrně volím slova a vysvětluji jim, že tudy cesta nevede.

V poslední době mnoho českých blogerek sepisuje knížky, diáře či kuchařky. Plánujete něco podobného?

Vždycky mě lákalo napsat svou vlastní knížku, ale v nejbližší době to neplánuji. Momentálně spolupracuji s neziskovou organizací Anabell zaměřující se na problematiku poruch příjmu potravy. Těší mě, že můžu své zkušenosti předávat dál.

Co byste vzkázala svému mladšímu já?

Ideální váha ani jídelníček neexistuje. Každé tělo je jiné a vyžaduje osobní přístup. Možná to bude znít jako klišé, ale chybami se člověk učí, a bez předchozích zkušeností bych to dneska nebyla já.

Kdo je Aneta Synková?
Aneta Synková pochází z Letovic a na Filozofické fakultě studuje třetím semestrem obor Teorie interaktivních médií. Nejvíce času a energie věnuje komunikaci a tvorbě svého instagramového účtu (@anetasynkova) a blogu (www.anetasynkova.cz), kde radí svým čtenářkám v boji s poruchami příjmu potravy a pomáhá s hledáním sebelásky a motivace. Sama v minulosti trpěla anorexií a momentálně se angažuje v neziskové organizaci Anabell, která pomáhá osobám s poruchami příjmu potravy. Minulý semestr kandidovala na královnu Majálesu za Masarykovu univerzitu. Ráda sportuje, čte, vaří a fotí a miluje víno a zdravé a vyvážené jídlo.