Pro Oorphane je typická originalita, jeho členové si chtějí jít vlastní cestou. Foto: David Konečný

Pro nové tisíciletí se již stalo typické překlenovat hranice a vytvářet mosty mezi různými obory. Tento jev se projevuje ve všech oblastech lidské činnosti. K příkladům uvedeného procesu v umělecké sféře patří multimediální formace Oorphane. Hlavním posláním a současně charakteristikou je snaha kombinovat soudobý tanec s autorskou hudbou a výtvarnými projevy. Zakladatelka a vedoucí celého projektu, Julie Bienertová Vašků, se rozpovídala o svých vizích, představách i plánech.

Kde se vzal prvotní impuls k založení tanečního divadla Oorphane?

Naše platforma vznikla v roce 2007. Vzešla z uskupení, které fungovalo od roku 2002 jako výstup z hodin tance na Fakultě sportovních studií a které se postupem času rozštěpilo na dvě frakce. Jedna část chtěla pokračovat ve spíše amatérských projektech, druhá naopak prosazovala ambicióznější projekty. Z  této složky se postupně vyvinul taneční projekt Oorphane. Od začátku usilujeme o značnou provázanost tance s vizuálním uměním. Postupem času se nám začali sami ozývat profesionální fotografové i jiní umělci, kteří přinášejí nové nápady i způsoby tvorby. Tak se vlastně za pochodu utvářela koncepce Oorphane, jež spočívá ve spojení tance s jinými směry umělecké činnosti. Ve své tvorbě se snažíme být maximálně otevření vůči novým lidem i nápadům. Myslím si, že není dobré umělce svazovat a oni se stejně ani nenechají. Snažíme se jim dát možnost uskutečnit svoje vlastní myšlenky i projekty.

S jakými styly tance se můžeme při vašich vystoupení setkat?

V souboru máme jak profesionální tanečníky baletu, contemporary dance (současný, moderní scénický tanec – pozn. red.), folklóru, dále máme například tanečnici, která se věnovala krasobruslení, další zase židovským tancům. Pro nové projekty si nevybíráme členy podle zaměření, ale podle toho, zda jsou schopni přistoupit na náš styl práce a zda přinášejí něco zajímavého, nového, originálního. Většina choreografií Oorphane by se dala zařadit do stylu contemporary, ale nemáme problém vytvořit ani čistě žánrovou muzikálovou choreografii, baví mě pohybovat se mezi styly.

Popiš, prosím, svůj způsob vedení tréninků.

Julie Bienertová Vašků se v profesním životě věnuje akademické dráze, pracuje jako vědkyně na Lékařské fakultě. Foto: David Konečný

Pracuji hodně s asociačním myšlením. To znamená, že na začátku stojí určitý vizuální nebo zvukový motiv související s myšlenkou, kterou chceme ztvárnit. Takovým symbolem může být například motýl. Můžeme vyjít  z toho, že je barevný, má křídlo nebo létá. Poté trávíme tréninky tím, že se zabýváme třeba pojmem „křídlo“, a zkoušíme jej nějak „rozpohybovat“, může se třepotat nebo létat. Podle toho pak vytvoříme choreografii, ta může ve výsledku zdánlivě vypadat, že s tématem vůbec nesouvisí. Kupodivu však diváci tyto obrazy na podvědomé úrovni velmi dobře čtou. To mě přivádí k myšlence, že asi existují určité podvědomé vzorce. Na ně jsme schopni se tancem „napojit“ a s jejich pomocí potom můžeme diváka oslovit na úrovni, která jde mimo vědomé vnímání.

V současné době zkoušíme třikrát týdně, přičemž počet zkoušek se flexibilně přizpůsobuje momentálnímu vytížení tanečníků. Byla období, kdy jsme trénovali třeba dvakrát denně, ale nebylo to až tak efektivní. Nyní se snažíme být úspornější a účinnější.

Kde jsi získala zkušenosti s tancem?

Moje nevlastní babička, Olga Skálová, šéfovala brněnskému baletu. S rodiči a mou sestrou (Kateřina Vašků, taktéž členka Oorphane - pozn. red.) jsme od malička chodili snad na všechna představení uváděná v Národním divadle Brno. V pěti letech jsem začala navštěvovat Psotovu baletní školu, kde jsem se osm let věnovala klasickému baletu. Pak jsem naštěstí pochopila, že mě kreativní zajímavá práce spojená s choreografií naplňuje mnohem víc než interpretace. Mám velmi ráda atmosféru tvorby nového projektu, je to vlastně to zásadní, kvůli čemu se tanci věnuju.

Máš představu, jestli existuje podobný koncept i u jiných souborů v našich zeměpisných šířkách?

Určitě je tu více souborů, které používají ke své tvorbě například videoprojekci nebo jiné vizuální techniky. Na druhou stranu je Oorphane poměrně unikátní v tom, že sdružuje tanečníky, muzikanty, fotografy, vizuální umělce, kteří se všichni podílejí na vzniku společného díla: choreografie. Ostatní seskupení, věnující se rovněž contemporary dance, většinou vizuální prvky nepoužívají v takové míře jako my. Vzhledem k poměrně náročnému stylu naší práce, jež není pro každého (improvizace, časté změny kontextu, asociační hříčky), nekomunikujeme příliš s jinými soubory. Chceme jít vlastní cestou.

Kolik choreografů připravuje projekty?

Julie nejen Oorphane vede a vymýšlí choreografie, ale můžeme ji vidět také na jevišti. Foto: David Konečný

Máme zvláštní dramaturgický plán. Připravujeme jednak dlouhodobé projekty, jejichž příprava trvá většinou tři až šest měsíců,  ty režíruji já. Pak máme i kratší projekty, vznikající během asi dvou měsíců. Ty si mohou připravit tanečníci individuálně tak, abychom mohli našim divákům poskytnout více choreografických pohledů a také více nápadů.

Co pro tebe znamená obecně taneční divadlo?

Vnímám jej jako spektákl, jako zajímavou a koncepčně funkční vizuální podívanou. Očekávám taky, že uvidím něco, co běžně lidé neumí nebo co běžně člověka nenapadne. Chci, aby mi umělec nabídl svou vizi, klidně nepůvodní téma, ale zajímavě nekonvečně zpracované. A mám touhu se především bavit. Tanec je pro mě útěk od každodenních starostí, alternativní realita, která patří jenom mně. Celý tanec je vlastně nonverbální komunikace a díky ní vznikají mezi podobně naladěnými lidmi často velmi úzké vztahy, takže tanec pro mne znamená také přátelství a lidi, jež mám moc ráda.

Více informací o tanečním divadle Oorphane se dočtete na jejich webových stránkách. Open class Julie Bienertové Vašků, kam docházejí i samotní tanečníci, můžete navštívit každé úterý od osmé večerní v tanečním studiu Rasha. 

Marie Švomová

---

Dodržujte prosím Kodex diskutéra.